04. 03. 2007
Náš výlet do města perníku jsme začli, kde jinde než ve zkušebně.....
Náš výlet do města perníku jsme začli, kde jinde než ve zkušebně. Pepík nadopován prášky, protože ho bolela hlava z organizování masopustního veselí v jeho rodné vsi, spravil Ládinovi světla u auta. Když jsme vyjeli, auto začalo hlásit „Achtung achtung, standlichte sind kaputt“. Maje ve vozu jen samý angličtináře anebo latináře, nevěnovali jsme hlášení pozornost, hlavně když nás Láďa ujistil, že to nám dochází asi nafta. Láďa hned na začátku jízdy zakázal v autě kouřit, a to mělo za následek, že Pepu začala ještě víc bolet hlava. Vyřešil to ale šalamounsky, ládoval do sebe plzeňský dvanáctky a tak se každých 30 minut hlásil o zastávku na toaletu a již s cigaretou v ústech vystupoval se slovy „ Já už to nevydržím, on se mi ten měchýř snad protrhne…“ Po každém návratu z močení jeho blažený úsměv na tváři prozrazoval, že neprotrh. A pak, že kouření škodí zdraví.
Cesta probíhala v klidu, až těsně před Chrudimí Martin začal vzpomínat na svá dětská léta strávená v tomto městě, kde se narodil, na která si ale objektivně nemůže vůbec pamatovat, protože mu byli tři roky. Kuba mu radši zacpal ústa pivem ze svých zásob a Láďa rozhod ,že zpátky se pojede přes Prahu, abychom byli ušetřeni dalšímu vzpomínání.
V Pardubicích nás čekal útulný klubík, kde jsme už dvakrát hráli, s hodně pohodovým majitelem Lumírem. Díky jeho podobě se známým disidentem, jsme Blážovi nakecali, že se jedná o písničkáře Jaroslava Hutku, a že by se k němu měl chovat s úctou a respektem. Bláža vůbec netušil o koho jde, že prý zná jen Jaroslava Uhlíře a Xaviera Baumaxu, a ty vlasy dlouhý nemaj.
Dohrávala první kapela, mimochodem velmi zajímavá a stojící za poslech, v jejichž bubeníkovi jsme poznali exbicáka Volantu. Malý pódium nás dost vyděsilo, ale nakonec jsme tam těch pět stojanů s mikrofonama nasoukali. Zvukovka nevěstila nic dobrýho, na pódiu toho slyšet moc nebylo, až na srdceryvný nářeky Tomáše, že se na to vysere, že zas trumpetu neuslyší ; a na zvukovou kouli, připomínající parní válec stíhaný buldozerem.
Koncert byl ale výbornej, asi zatím nejlepší s Blážou. Zajímavej byl pohled na Láďu, který po každý druhý písničce sesed ze stoličky a poskakoval, jako kdyby předcvičoval aerobic. Bylo to vtipný a lidem by se to očividně líbilo, a cvičili by s ním, kdyby to teda viděli. Apropo lidi, přišlo jich tak 130 a byli moc moc výborní. Ale to pro nás nebylo žádným překvapením, protože v Pardubicích to je vždy paráda.
Po koncertě každý z nás začal holdovat jiné zálibě. Kuba se potkal se svým kamarádem ze studií a na důkaz toho alkoholicky zavzpomínali na bujará studentská léta. Pepík se věnoval rozhovoru s fanoušky a pití piváků, to aby byl jeho močový měchýř už připraven na cestu a zastávka na sebe nenechala dlouho čekat. Bláža s Tomášem a jejich tým BláTo se utkali s Martinem a Láďou, kteří hájili barvy týmu LaMa, v bratrovražedném turnaji ve stolním fotbale. LaMa úspěšně odolávala hrozbě podlejzání, kdyby prohrála s nulou (ten jeden záchranný gól se do branky Bláži vždy nějak dokutálel), až jednou pošeptal Ládin Martinovi, ať dělá jako kdyby nic, že je to remíza a jeden góĺ je dělí od vítězství. To Martinovi nedělalo žádný problém, do té doby totiž nedělal opravdu nic. A Ládin po vhození míče hned z první zavěsil. Sláva byla veliká, radovala se celá hospoda. Zapomenuto bylo těch předchozích 15 proher a hrdinové byli na světě. Nic nepomohly stížnosti BláTa, že hned z první gól neplatí. Maminka, režisér a vedoucí kapely má vždycky pravdu.
Přiblížil se odjezd. Již dříve se rozhodlo, že se pojede přes Prahu, kde se měl vysadit Tomáš. Jaké bylo ale jeho zděšení, když zjistil, že se nemůže připoutat. Auto mezitím hlásilo „Achtung achtung die haltegurte sind kapput“. Láďa prohlásil, že nafty je dost, že to budou buď nefungující stěrače anebo pásy. Tomáše polilo horko. On; který při jízdě z minulýho koncertu vyhodil Blážu z auta, když se nechtěl připoutat; teď sám nepřipoután ?? Tím ale dopravním přestupkům nebyl konec. Zjistilo se , že se pojede po dálnici a samozřejmě dálniční nálepka byla ještě z minulého roku. Ládin se slovy „Policajti v noci spí anebo jsou jen na benzínkách“ odmítl zakoupení známky. Kuba se mu snažil vysvětlit, že ne všichni policisti v noci spí a na důkaz toho v mžiku usnul. „To jako nebudem stavět na benzínkách ?“ strachoval se Pepa o svůj měchýř a plnou krabičku cigaret. Martin začal rozumbradovat, že si musíme vybrat ty benzíny, kde se neprodávaj koblihy, ty maj totiž policisti moc rádi. Naše následující zkušenost byla velmi zajímavá. Benzínky, kde se koblihy neprodávaly, byly plné příslušníků Celní správy. Ti, ale bez pochyb, nešli po naší dálniční známce. O půl třetí ráno jsme dorazili do Prahy, kde jsme Tomáše vysadili v centru a vsadili se s ním, kdo že bude první doma v posteli. My v 90 km vzdáleném Táboře anebo on na koleji na Suchdole? No hádejte kdo vyhrál?? Martinovi už do postele přišla od Tomáše SMS, jestli mu kapela proplatí taxíka, kterýho si chce teď vzít….
